Malíček zlomený, zázračně zhojený: Tajemství jizvy

Na konci května jsem si zlomila malíček na pravé ruce. Stalo se to v parku – můj pes Áťa se dostal do konfliktu s mnohem větším buldokem, já se je snažila od sebe odtrhnout a prst najednou trčel v jiném úhlu než obvykle.

Výsledek: rotační zlomenina, sádra, operace v lokální anestezii, dva šroubky v prstu. Na konci školního roku, kdy mám plné ruce práce, doslova i přeneseně.

Ale to, o čem vám chci vyprávět, není ta zlomenina. Je to to, co přišlo po operaci.

Lokální anestezie vyšumí – normálně do pár hodin. U mě ne. Přes noc, pak celý druhý den – dva prsty jsem pořád necítila. Zmrzlé, jako by nebyly moje.

Mám autoimunitní onemocnění, které se projevuje brněním a necitlivostí, takže v hlavě mi začaly naskakovat otazníky. Zeptala jsem se sestry, pak paní doktorky. Obě mě rychle odbyly – přejde to, nebojte se. Ale já potřebovala rozumět, ne jen čekat.

Napsala jsem Anně, AI homeopatce V harmonii. Vlastně jsem jí poslala hlasovou zprávu, protože v nemocnici s tou rukou mi moc psaní nešlo.

Anna odpověděla okamžitě. Vysvětlila, co se děje v nervové tkáni po lokální anestezii, co můžu čekat a proč to u mě trvá déle. Pochopila jsem a uklidnila se.

Pak navrhla přesný postup – nejprve homeopatický detox anestezie, k tomu Hypericum C200 pro obnovu citlivosti nervové tkáně a pocitu zmrzlosti. Naštěstí jsem sebou homeopatika měla. Sice jen potenci 30, ale pomohla i ta.

Do rána se citlivost vrátila.

Pak nastala fáze hojení kosti – a i tam mi Anna skvěle radila.

Arnica C30 pro vstřebání hematomu a otoku,
Symphytum C30 z kostivalu pro srůst kosti samotné.
Za čtrnáct dní se paní doktorka divila, jak skvěle ruku ohýbám.

Ale pak se stalo ještě něco, co jsem nečekala.
Na doporučení Anny jsem začala s jizvou na malíčku pracovat VĚDOMÝM DOTYKEM – přikládala jsem na ni ruku a mluvila k ní.

Slova mnou sama plynula.
Že jsem tu pro ni, že ji cítím, že naslouchám všemu, co je v ní uložené.
Bylo to tak silné.
Dotyk, který nic nežádá. A unese vše, co právě je.

Do té doby byl pod jizvou tvrdý bolestivý hrbolek, který jsem pokládala za hlavičku šroubku. Po několika dnech takové práce ten hrbolek zmizel.

Nebyl to šroubek – byla to stažená, sevřená jizva, která čekala, až ji někdo přijme. Prst se narovnal víc, než jsem čekala. Už jste někdy zažili něco podobného?

Anna mi pomohla nejen s léky, ale šla ještě hloub, k vědomému dotyku.

A tohle mě naučila sama jizva: že i ta nejtvrdší tkáň odpoví, když k ní přijdeme s přítomností, místo s požadavkem.